Sára
/Co si o sobě ksakru myslí?/ ptala se sama sebe Sára, když šla prázdnou uličkou, pokrytou tmou, domů. Když zahnula za poslední roh a ocitla se na rozcestí šesti uliček, uviděla temný stín několik metrů před ní a pár metrů před místem kde bydlela.
Stál tam. Nehýbal se, jen se koukal na ní. I v té tmě Sára poznala, jak ji propaluje pohledem. /Proč jsem nešla rovnou domů, sakra?!/ proklínala se Sára.
Sára byla na diskotéce, ale odešla odtamtud kvůli hádce se svou nejlepší kamarádkou, a tak se šla projít, aby si pročistila hlavu, než dojde domů. Ale nepočítala s tím, že ON půjde za ní a že bude na ní čekat.
A teď tu byl. Stál přímo před ní a Sára přemýšlela, co udělá, aby nemusela projít okolo něj. Jenže mělo to háček… Stál pár kroků od vchodu. /Co teď?/ Ptala se znova v duchu.
Z jiné uličky se přimotal Jeho kamarád a šel za nimi: „Co to tu ksakru vyvádíte? Si tu hrajete na honěnou nebo co?“ A dál se blížil k místu, kde stála Sára. „Viktore, stůj!“ ozval se ON. Nově příchozí se, ač s velikými obtížemi, zastavil. Sára se rozhodla. /Půjdu, i když tam je. Nezajímá mě to. Vždyť se s ním nemusím vůbec bavit./ říkala si, ale když chtěla udělat krok… /Co to… Nemůžu se hnout… Co to mám s nohama? Proč mě neposlouchají?/ Sára začala panikařit, byla ztuhlá, nemohla se hnout z místa a pořád se musela dívat na něj, na to jak jí propaluje pohledem, a přitom si uvědomila, že je jí špatně, začalo se jí svírat v útrobách a pak…… Tma.
Když se Sára probudila, ležela v posteli. Ani neotevřela oči a hned věděla, že to není její postel. Bála se pohnout. Ale už se aspoň cítila líp. Snažila se zase zklidnit svůj dech, a když se jí to povedlo, zaposlouchala se do ticha. Zaslechla, jak se vaří voda v konvici. Pak ucítila vůni čerstvého pečiva a čaje. Pak se otevřely dveře. Někdo vešel a položil něco na noční stolek vedle ní. Slyšela, jak oddychuje. Podle dechu poznala, že je klidný. Když ten někdo přešel na druhou stranu místnosti, Sára si dodala odvahy a pootevřela oči, aby viděla Jeho siluetu, jak se dívá z okna. Teprve teď si všimla, jak moc je vysoký. Otevřela oči a dívala se na něj. Tep se jí začal zrychlovat. Pokusila se posadit, ale ucítila palčivou bolest v hlavě. Otočil se. „Lež a odpočívej. V noci jsi omdlela a upadla. Při pádu ses praštila do hlavy. Udělal jsem ti snídani. Až budeš mít hlad, najez se. Já teď musim jít do práce, vrátím se tak za tři hodiny. Zamykat tě nebudu, ale ať tě ani nenapadne vstávat z postele.“ Podíval se na posledy z okna a pomalu přešel pokoj. „Tady máš moje telefonní číslo, kdyby se ti přitížilo můžeš zavolat. Z práce sem to je asi deset minut. Málem bych zapomněl. Tady máš svůj telefon. Zavolal jsem tvojí kamarádce. Ráno ti zvonila upomínka, že máte jít spolu na nákupy. Zavolal jsem jí a řekl, že ti není dobře. Odpoledne ji vyzvednu a přivezu za tebou.“ Sára jen nevěřícně zírala. Nic z toho co jí říkal nechápala. Myslela si, že si z ní dělá jen legraci, ale vůbec to tak nevypadalo. Byl oblečen v obleku a bral si klíče ze stolu, když mu oznámila, že tu nezůstane.
„Prosím?“ zeptal se se smíchem. „Řekla jsem, že ti děkuju, zato že ses o mě postaral, ale teď jdu domů.“ Usmál se, odešel do vedlejší místnosti a přinesl nějaký papír. „Tohle je tvá lékařská zpráva. Podle ní se nesmíš namáhat a odpočívat. Máš lehký otřes mozku. V noci jsem k tobě volal doktora. Měla jsi slabý puls. Dlouho jsi zřejmě nic nejedla, a pořád jen pracuješ. Takže pokud chceš jít domů, tak budeš muset počítat s tím, že tě odvezu a nastěhuju se k tobě, aspoň po dobu, co se budeš léčit. Nebo se nehádat a v klidu si užívat toho, že se o tebe někdo stará.“
Sára chtěla protestovat, ale když viděla, jak kroutí hlavou, radši to vzdala. „Jsem Mike. Říkal jsem ti to v noci, ale nevím zda sis to zapamatovala.“ řekl ještě, podíval se na hodinky, rozloučil se Sárou a odešel do práce.
Sára ještě chvilku přemýšlela o těch pár minutách co právě uběhli, a pak tvrdě usnula.
Pokračování příště…
povidka
(JimBrew, 15. 2. 2009 16:06)